Ukázky z knížek:spisovatelka

Hádanky

Osobnosti:

Římský císař, český král,
o Prahu se postaral.
Kamenný most položil,
slavnou školu založil.
Kdo je to?

Šestnáct dětí porodila
a královnou českou byla.
Vzdělání tě nemine,
díky ní je povinné.
Kdo je to?

V Itálii nejdřív žil,
přes moře se přeplavil.
Ameriku objevil.
Jistě už víš, kdo to byl?
Kdo je to?

Oko páskou zakryté,
poznají ho husité.
Napovím teď možná všem .
z Trocnova je původem.
Kdo je to?

Moudrý muž, co skromně žil,
náš prezident první byl.
Zapříčinil státu vznik.
Kdo?
_ _ _ _ _ Garique _ _ _ _ _.

Zuzana Pospíšilová, Hádanky pro školáky Portál, 2017


Pohádky a příběhy - ukázky z nových knih

Když padá hvězda
Večer před štědrým dnem byly děti hodné. Nikdo nezlobil. Všichni se báli rozhněvat si Ježíška. Mohlo by se totiž stát, že by nedostali žádný dárek. Ida nezlobila nikdy, a přesto tušila, že to, po čem touží nejvíc, se jí nesplní. Jedla s ostatními dětmi, ale nehrála si s nimi. Na hraní neměla náladu. Zamyšleně hleděla z okna.
„Na co tam pořád koukáš? Běž si hrát,“ napomenula ji paní vychovatelka.
Má prozradit, že vyhlíží maminku s tatínkem? Nebylo to potřeba. Paní vychovatelka na odpověď ani nečekala. Posadila Idu ke stolečku a položila před ni pastelky a omalovánky. Ida v nich začala listovat. Narazila na obrázek, kde byla maminka s tatínkem a malou holkou. Na vodítku měli pejska. Určitě ho venčili. Usmála se a hned se pustila do práce. Maminka měla na sobě oranžovou halenku. Tu barvu má Ida moc ráda. Tatínkovi domalovala na rty ještě větší úsměv a pejska vybarvila hnědou, i když by měl být černý. Černá barva je smutná a oni přece nemůžou být smutní, když jsou všichni spolu.
„Už to máš?“ zeptala se po chvíli paní vychovatelka. „Hezké,“ pochválila Idu, ale na obrázek se podívala jen tak jedním okem.
„K večeři budeme mít koprovou omáčku,“ ohlásil jí Saša, který zrovna prošel okolo. Byl to největší jedlík v domově. V jednom kuse myslel na jídlo. Ida se usmála a pokrčila rameny. Nebyla to ani dobrá, ani špatná zpráva.
Zato po večeři se stalo něco nečekaného. Všichni se chystali do hajan. Před koupelnou byla fronta, proto Ida stála u okna. Umyje se později.
V zimě se brzy stmívá, a tak už za oknem seděla tma. Ida se zadívala k obloze, která byla posetá hvězdami. Přemýšlela, jestli ty malé hvězdičky mají maminku a tatínka nebo jsou ve vesmíru úplně samy. Najednou se na obloze něco pohnulo. Jedna hvězda se začala pohybovat.
„Jé, padá hvězda,“ ozvalo se Idě za zády. Byla to Míša, která se právě chystala převlékat do pyžama. „Něco si přej!“ pobídla Idu vzrušeně. Sama zavřela oči a v duchu vyslovila nějaké přání.
Idě vzrušením zrudla líčka. Hned věděla, co si bude přát. Se zavřenýma očima své přání opakovala stále dokola, než ji vyrušila paní vychovatelka.
„Ale teď už alou do postele!“ řekla tak nahlas, až se obě dívky polekaly.

Můžeme si něco přát!
Ten stejný večer se z okna dívala i paní Andělová. Seděla v houpacím křesle. Bylo to její oblíbené místo. Byla otočená směrem k oknu a přitom pletla. Pletení měla ráda. Vždycky ji to uklidňovalo. Prsty už samy věděly, co mají dělat, a tak se mohla při pletení dívat na televizi nebo poslouchat rádio. Dnes se dívala z okna. Pozorovala hvězdy. Napadlo ji, že ještě nikdy neviděla žádnou hvězdu padat. Říká se, že padající hvězda umí splnit přání. To měla už dávno připravené. Sotva na to pomyslela, už se to stalo. Nejprve měla pocit, že se jí to jenom zdá, ale nezdálo. Z nebe opravdu padala hvězda. Pomalu plula po obloze jako ohnivý vůz.
„Františku, honem pojď sem!“ zavolala do pokoje, ale přitom ani neotočila hlavou. Nechtěla padající hvězdu ztratit z očí.
„Co je? Stalo se něco?“ zeptal se její muž. Když neodpovídala, zvedl se z pohovky a rychlým krokem přišel za ní.
„Podívej!“ upozornila ho a rychle ukazovala prstem na hvězdnou oblohu. Oba se přemístili blíž k oknu.
Františkovi chvíli trvalo, než si padající hvězdy všiml. Předtím se díval na televizi, a tak si jeho oči musely nejprve přivyknout. Pak ale prohlásil: „Můžeme si něco přát, Anežko.“
Mladá paní se usmála, zavřela oči a chytila svého muže za ruku. Oběma bylo jasné, co si budou přát. Už dlouho toužili po tom, aby do jejich rodiny přibyl další člen. Chtěli mít dítě, ale jejich přání se ne a ne vyplnit.
Když oči znovu otevřeli, hvězda už na obloze nebyla. Ostatní hvězdy vypadaly, jako kdyby byly k nebi přilepené.
„Dáš si čaj?“ zeptala se paní Andělová a její muž přikývl. Ruku v ruce odešli do kuchyně.

Zuzana Pospíšilová, Vánoční hvězda a splněná přání, Portál 2017

Komu hrozí propadnutí?
Hned po zvonění se kluci sešli na chodbě, aby si mohli předat čerstvé zprávy.
„Jak přesně to říkala?“ chtěl vědět Martin. Záleželo mu na každém slovíčku.
„Nejsme sestry, ale...“ řekl Pepík.
„Tak abyste věděli, nejsme sestry, ale...“ opravil ho Vojta.
„Mám takové tušení, že obě dvě vědí, po čem pátráme,“ řekl zamyšleně Šimon.
„A nejspíš chtějí, abychom je odhalili,“ dodal Martin.
„Ale proč?“ zajímalo Pepíka.
„Třeba si nás chtějí ochočit a udělat z nás své učně,“ prohlásil Vojta tak strašidelným hlasem, až si z toho musel Pepík odskočit na záchod.
Víc už probrat nestihli. Museli se vrátit do svých tříd, protože právě zazvonilo.
Další hodina probíhala zpočátku tak, jak byli zvyklí. V áčku s křikem, zkoušením a strachem, v béčku tiše, zábavně a s úsměvem. V půlce hodiny se ale celá škola otřásla. Byla slyšet obrovská rána. Nikdo nechápal, co se děje a všichni byli zvědaví. Učitelé si mysleli, že se jedná o nepovedený chemický pokus, žáci se obávali zemětřesení. Jen Vojta, Pepík, Martin a Šimon tušili, že v tom bude nejspíš nějaké čarování. A taky že ano.
V páté třídě byla paní učitelka na žáky vyloženě zlá. Dělala to, co by se dělat nemělo. Nadávala jim, že jsou hloupí tupci a že je nechá všechny propadnout.
„Propadnete! Všichni do jednoho propadnete! Za to vám ručím!“ křičela, až byla ve tvářích celá rudá. A právě v té chvíli se to stalo. Podlaha se pod ní zhroutila a jediný, kdo v tu chvíli propadl, byla ona. Našli ji až ve sklepě. V hrůze se tam seběhla celá škola.
„Co to tady vyvádíte, paní kolegyně?“ divil se pan ředitel.
„Já? Já?“ rozčilovala se paní učitelka. „To oni! Nechali mě propadnout!“
Pan ředitel se na ni podíval pohledem, který poskytujeme nemocným lidem. Potom se podíval směrem ke stropu, ale po žádné díře tam nebylo ani památky. Podal paní učitelce ruku, aby jí pomohl dostat se zpátky na nohy a z tváře jí ometl pavučiny, které se na ni ve sklepě nalepily.
„Dávám okamžitou výpověď!“ odsekla paní učitelka.

Podezřelých přibývá
„Dobrý den, všude jsem vás hledala,“ ozval se milý hlas za zády pana ředitele. Ten se otočil a hned se zeptal: „A vy jste kdo?“
„Jmenuji se Erika a chtěla jsem se zeptat, jestli by se tady pro mne nenašlo místo učitelky,“ vysvětlila stručně.
„Takže je to vyřešeno a já odcházím!“ řekla paní učitelka od páťáků a ze sklepa nasupeně vypochodovala.
Šimon s Martinem stáli hned vedle, a tak se na sebe významně podívali. Martina napadlo, že má ve jménu taky písmeno R. V duchu už plánoval, že se musí podívat do kalendáře, jak se její jméno píše. Šimon se zase snažil najít na jejím těle nějakého netopýra. Moc se mu to nedařilo, protože na sobě měla úzké kalhoty a přes halenku lehký svetřík s dlouhým rukávem. Přes všechno to oblečení ani kousek těla nezahlédl.
Pan ředitel se nechápavě díval na odcházející paní učitelku a pak pohledem sklouzl na tu novou. „Budete učit v páté třídě. Odveďte si své žáky a můžete začít,“ vybídl ji pan učitel.
„A vy se taky rozejděte,“ prohodil směrem k ostatním.
„Musíme se pak páťáků zeptat, jaká je,“ napadlo Martina. Dobře si žáky z páté třídy prohlédl, aby si je pamatoval a věděl, koho se zeptat.
Když se vrátili do třídy, zvonek zrovna ohlásil konec hodiny a začátek přestávky. Paní učitelka druhé A byla nazlobená, že zameškali skoro celou hodinu, ale nahlas nic neřekla. Měla v úmyslu to dětem hned příští hodinu vynahradit.
„Napíšeme si písemku,“ oznámila hned po přestávce.
Všichni z toho byli otrávení. Ještě větší překvapení je ale čekalo, když paní učitelka písemky posbírala a hned nato řekla: „A teď si napíšeme druhou písemku!“
Ve třídě to zahučelo. Od přísné paní učitelky byli zvyklí na ledacos, ale tohle se jim ještě nikdy nestalo.
„Ticho!“ okřikla žáky a v tu chvíli bylo ve třídě hrobové ticho. „Jinak si klidně můžeme napsat i třetí písemku!“ dodala a škodolibě se usmála.
Z písemky nakonec sešlo, protože se pootevřely dveře.

Zuzana Pospíšilová, Školnice Valerie odhalena, Grada 2017