Svet-Stranek.cz
zuzanapospisilova.svet-stranek.cz
Zuzana Pospíšilová - autorka knih pro děti

Ukázky z knížek:zuzanapospisilova.svet-stranek.cz

Ukázky z knížek

Ukázky básniček, pohádek a hádanek z mých knížek.
Hádanky

Jak se může cyklista
dostat z místa do místa?
Jistý stroj vždy musí mít,
ať se může přepravit.

Kolo trochu připomíná,
má však motor a je jiná.
Nemá žádná šlapátka,
jen pro nohy stupátka.

Jezdí jak vlak po koleji,
ale trochu pomaleji.
Křížem krážem městem jede,
cinká – troubit nedovede.

Tryskem nebo jindy líně
pluje hezky na hladině.
Na moři ji řídí pán –
říká se mu kapitán.

Mívá kola, velkou lžíci,
nevozí však cestující.
Na stavbě má těžkou práci –
hloubí jámy, hlínu vrací…

Náklad velký nebo těžký
nemůžeme nosit pěšky.
Proto velká auta máme,
do kterých ten náklad dáme.

Myslím, že ho velmi těší,
že je ze všech nejrychlejší.
Když z letiště odstartuje,
vznáší se a poletuje.
Motor, ten ho popohání,
ať se chystá na přistání.

Zuzana Pospíšilová, Hravá škola hádání Grada, 2014


Pohádky a příběhy - ukázky z nových knih

No a co?
Ráno se Linda probudila a zjistila, že spánek asi léčí. Její trápení bylo o poznání menší. Nasnídala se, pak si šla do koupelny vyčistit zuby a učesat dva culíčky.
Ferda zatím taky nezahálel. Klacík, který měl v kleci na broušení zubů, použil jako páčidlo. Potřeboval se totiž dostat z klece ven. Každý den v kleci posiloval, běhal, skákal a ručkoval po příčkách klece, a tak se ven dostal raz dva. Mohlo by se zdát, že začal jen tak zmateně pobíhat po Lindině pokoji, ale on moc dobře věděl, co dělá. Potřeboval si něco zařídit.
Když sehnal, co bylo potřeba, vylezl si na horní okraj Lindiny aktovky a pak se uvelebil uvnitř jedné z kapes. Bylo to právě včas. Linda totiž zrovna vešla do dveří. Do aktovky si dala svačinu, která Ferdovi přistála na hlavě. Ještě, že si ho nevšimla.
Chleba se šunkou nádherně voněl, ale Ferda se do něj zakousnout nemohl. Věděl, že by Linda měla ve škole hlad, kdyby jí snědl svačinu. A navíc by se mu do pusy ani nevešla.
„Ahoj,“ pozdravil Lindu Honza, když se setkali na obvyklém místě. Zbytek cesty už šli do školy spolu.
„Ahoj,“ odpověděla mu Linda. Její hlas zněl smutně. Pořád ještě myslela na včerejší ostudu.
„Neboj, dneska to bude v pohodě,“ odpověděl Honza. Vzal jsem si s sebou na svačinu zelenou hrušku. To mi poradil táta. Jeli jsme kvůli tomu ještě večer do obchoďáku.“
Linda nechápavě pozvedla obočí.
„No kdyby zase chtěla k tabuli vyvolat nezralou hrušku, tak tam prostě hodím tu hrušku, chápeš?“ seznámil ji se svým plánem Honza. Vypadalo to, že se dokonce těší, až uslyší to potupné vyvolání.
„Ty se nebojíš, že ti dá poznámku?“ zeptala se Linda.
Honza odhodlaně zavrtěl hlavou. Pak se zarazil a mávl rukou. „A i kdyby, no a co? Tak dostanu poznámku. Taťka říkal, že by se na mě nezlobil. On by to prý udělal taky tak.“
Linda se usmála. Najednou měla lepší náladu. Byla zvědavá, jak to dneska ve škole nakonec dopadne.

Zuzana Pospíšilová, Nezralá, Hruška, k tabuli! Grada 2017

Na výzvědách
„Slyšel jsi to?“ zeptala se liška, která se vynořila z křoví hned, jakmile děti odešly.
„Hmmm,“ zabručel medvěd na znamení souhlasu.
„Chtěla by lišku. Ví, že jsem chytrá a líbí se jí moje chloupky. Má dobrý vkus,“ rozumovala liška.
„Hmmm,“ přitakal medvěd ospale.
„Klidně bych se nechala ochočit,“ pokračovala liška. S tou holčičkou bych si jistě rozuměla. Líbí se mi.“
„Ten kluk taky není k zahození. Určitě má sílu jako já a ničeho se nebojí. To se hned pozná. Určitě bychom spolu mohli kamarádit.“
„Myslíš, že by se přestěhovali za námi do lesa?“ chtěla vědět liška.
„To asi těžko. Už jsi viděla člověka, který bydlí v lese?“ zeptal se medvěd a zavrtěl přitom hlavou.“
„Tak budeme bydlet u nich.“
„Ty ses snad zbláznila. Ani nevíš, jak to u nich vypadá,“ krotil ji medvěd. „Třeba by se nám tam vůbec nelíbilo.“
„Co kdybychom se za nimi tajně vypravili? Půjdeme na výzvědy. Nejdříve si to tam obhlídneme a pak se rozhodneme.“
„Ty chceš jít mezi lidi?“ divil se medvěd. Byl velký, měl sílu, ale před lidmi se měl vždycky na pozoru. Maminka medvědice ho před lidmi varovala. A maminku varovala zase babička medvědice. Nikdo z jejich rodiny se nikdy neodvážil ukázat se mezi lidmi. On nechtěl být první.
„Nepůjdeme tam hned, ale v noci. To lidi spí. Nikdo nás neuvidí,“ přemlouvala ho liška.
„Myslíš?“ přemýšlel medvěd. Stále si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad.
„Vím to, věř mi,“ přesvědčovala medvěda liška.
Medvěd si nechal chvíli na rozmyšlenou. Sedl si na pařez a přemýšlel.
„No tak jo,“ řekl nakonec a liška se zaradovala. Byla nejen chytrá, ale taky hodně zvědavá. Moc se těšila, až uvidí, jaké to je u Terezky.
Když se setmělo a přes větve stromů prosvítaly jen slabé měsíční paprsky, liška s medvědem se vydali na cestu. Měli dobrý čich a byli skvělí stopaři, a tak dobře věděli, kudy mají jít.
„Tiše,“ upozornila medvěda liška, když šlápl na nějakou větev, která pod jeho váhou zapraskala.
„Promiň,“ omluvil se a od té chvíle si dával pozor.
Když opustili les a dostali se na pěšinku vedoucí k domům, potkali kočku. Ta se jich polekala. Naježila srst a začala prskat. Kdyby jí strachem neztuhly nohy, určitě by utekla.
„Neboj se,“ chlácholila ji liška. „Ty určitě víš, jak to chodí u lidí, že?“
Kočka přikývla a přestala ježit srst.
„Aspoň nám posvítíš na cestu,“ navrhla liška a kočka souhlasila.
Cestou si hezky povídali a kočka byla mile překvapená. Doma jí vždycky říkali, že se má medvědům, liškám a vlkům vyhýbat.
Když dorazili k domečku, ve kterém by měla být i veselá dvojčata, kočka se nabídla, že zajde na obhlídku. Je pružná, hbitá a snadno vyskočí i na okenní parapet. Medvěd s liškou jí za to byli vděční. Sami zatím zůstali schovaní za jabloní.
„Už jsem je našla,“ přišla jim ohlásit. Liška si vzrušením poskočila. Oba pak kočku následovali. Medvěd si stoupl pod okno a liška mu vylezla na záda, aby lépe viděla.
„Oni tak krásně spinkají,“ rozplývala se při pohledu na spící dvojčata.
„A jak to tam vypadá?“ vyzvídal medvěd, který sám do okna nedohlédl.
„Mají to tam krásné a v posteli mají nějaká divná zvířátka,“ řekla liška zamyšleně. Tohle jí opravdu vrtalo hlavou.
„To jsou plyšové hračky,“ vysvětlila jim kočka, která měla s lidmi daleko větší zkušenosti. „Vypadají jako zvířata, ale nejsou to zvířata. Je to jen plyš.“
„Aha,“ pochopila liška a nemohla odtrhnout oči od Terezky, která se tulila k nějakému plyšákovi. I ve Vojtově posteli nějaká hračka ležela. Byly to hodně staré hračky, které babička pro děti schovala. Teď se hodily.
„Už ses podívala?“ zabručel medvěd. „Bolí mě záda.“
Liška tedy seskočila, ale nepřestala se usmívat. „Myslím, že by se nám tam líbilo,“ prohlásila s naprostou jistotou.
Potom ale zaslechli nějaký hluk, a tak s kočkou rozloučili, poděkovali jí za pomoc a pak se raději vydali na zpáteční cestu směrem k lesu.

Zuzana Pospíšilová, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Grada 2017


První hodina
„Třeba ti je tam dala ráno máma a ty sis jich jenom nevšiml,“ mávl rukou Šimon.
„Možná,“ odpověděl nejistě Martin a jako ve snu se přemístil do třídy. Byl si naprosto jistý, že když odcházel z domu, dával si na záda aktovku bez pytlíku.
Šimon s Martinem se posadili do první lavice. V šatně se díky Martinovi zdrželi, a tak už byla místa vzadu dávno obsazená.
Když zazvonilo na hodinu, děti se poslušně postavily a čekaly až přijde paní učitelka. Všichni byli zvědaví, kdo je bude učit. Popravdě by všichni do jednoho uvítali nějakou změnu. Jejich paní učitelka byla snad nejpřísnější z celé školy.
„Posaďte se!“ řekla přísně.
Děti si poslušně sedly do lavic a čekaly, co se bude dít.
„Prázdniny byly dlouhé až až. Nebudeme ztrácet čas nějakým vítáním. Napíšeme si písemku!“
Ve třídě to zašumělo. Děti kulily oči a lapaly po dechu. Tohle si snad nezaslouží.
„Jak chcete,“ křičela paní učitelka, kterou rozzlobil ten náhlý šum, „bude to těžká písemka. Vyndejte si sešity a pera, budu diktovat.“
Děti se po sobě rozpačitě ohlížely. V první třídě všechny sešity dopsaly a ve druhé ještě nové nedostaly. To ale paní učitelku nezajímalo. Těšila se, že bude moci hned první den rozdat samé pětky.
Najednou se samy pootevřely dveře. Ne moc. Jen na škvírku. Paní učitelka si toho nevšimla, ale Martin se Šimonem ano. Někdo za nimi stál, ale nevěděli, kdo.
Paní učitelka se nadechla, že bude v rychlém sledu diktovat příklady, ale vtom se stalo něco podivného.
„Dvě, vě, vě, vě,“ koktala paní učitelka nesrozumitelně. Když paní učitelka zjistila, že ze sebe nemůže dostat ani slovo, nasupeně sevřela pěsti a odkráčela k tabuli. Když nemůže příklady diktovat, tak je alespoň napíše. Chtěla vzít do ruky křídu, ale ta před ní uskočila, jako kdyby byla živá. Začala křídu honit po celé třídě. Pod stolem, v umyvadle, na skříni a v uličkách mezi lavicemi. Byla to opravdu komická podívaná, ale žáci se statečně drželi, aby se nezačali smát. Vysvobodilo je až zazvonění, se kterým se dveře opět nenápadně zavřely.

Zuzana Pospíšilová, Školnice Valerie v podezření, Grada 2017